4 důvody, proč jsem přestal používat Ubuntu a nechybí mi

Své dobrodružství s Linuxem jsem začal někdy kolem roku 2001 s Mandrake Linuxem, který se později stal Mandrivou. Na vlak Ubuntu jsem nastoupil koncem roku 2004. Zpočátku jsem si s ním jen hrál, ale měl jsem po ruce i Windows partition pro všechny ty otravné věci, které Linux ještě neuměl. Windows jsem úplně opustil v roce 2008 a od té doby běžím výhradně na Linuxu (a kofeinu).

Jakmile vyjdete z prostředí Ubuntu, je jasné, kolik linuxových distribucí je navrženo pro konkrétní použití. Některé kladou důraz na rychlost a minimalismus. Jiné se zaměřují na stabilitu, průběžné aktualizace nebo kreativní pracovní postupy. Výběr distribuce přestává být o výchozím nastavení a začíná být o souladu s potřebami.

Když systém začne dělat rozhodnutí za vás

Proč je autonomie lepší než držení za ruku

Pro mou práci dávají větší smysl lehčí linuxové systémy s menším množstvím vynucených rozhodnutí. Chci mít možnost rozhodovat, co běží na pozadí, jak probíhají aktualizace a kdy k nim dochází. Taková úroveň kontroly snižuje nepříjemná překvapení, ale ještě důležitější je, že buduje dlouhodobou důvěru v systém. Když se nic neočekávaně neaktualizuje a žádná součást nemění své chování bez souhlasu, operační systém se stává předvídatelným. Předvídatelnost je podceňována, ale je zásadní, když se spolehnete na svůj počítač každý den.

Ubuntu se naopak čím dál tím víc zdá, že chce tato rozhodnutí řešit za mě. Výchozí nastavení jsou pevnější. Automatizace je sebejistější. Systém často předpokládá, že pohodlí by mělo být před kontrolou, i když toto pohodlí není univerzálně užitečné. Postupem času to vytváří napětí, ne proto, že by byl Ubuntu rozbitý, ale protože už nerespektuje způsob, jakým preferuji pracovat.

Ubuntu snižuje překážky k Linuxu a nabízí vyladěný první zážitek. Ale jakmile najdete distribuci, která opravdu odpovídá tomu, jak myslíte a pracujete, návrat zpět se cítí jako přijetí omezení, která už nepotřebujete. Po práci s systémem, který se přizpůsobuje vám místo toho, aby vás vedl, se tato omezení těžko znovu ospravedlňují. Tato omezení se nejvíce projevila ve třech klíčových oblastech: desktopovém prostředí, systému balíčků a celkové stopě operačního systému.

GNOME v Ubuntu působí přeúpraveně

Vyleštěný, ale podivně tuhý

Ubuntu používá GNOME, ale ne ve své upstream podobě, a tento rozdíl je důležitější, než se zdá. Canonical na GNOME přidává rozšíření, záplaty a designová rozhodnutí, což má za následek desktop, který na první pohled vypadá uhlazeně, ale při delším používání se projevuje subtilně frustrujícími způsoby. Menu se objevují tam, kde je GNOME samotné neočekává. Rozšíření se překrývají v odpovědnostech. Malé interakce někdy působí mírně nesprávně, jako nábytek, který byl jen dostatečně přesunut, aby vás potloukl ve tmě. Aktualizace občas mění chování, aniž by přinesly jasné vylepšení, což způsobuje, že desktop časem působí méně stabilně než více vyladěně.

Konečný výsledek je plocha, která působí zaujatě, ale není zcela konzistentní. Není to čistý, předvídatelný zážitek GNOME, který získáte na distribucích, jež se drží blízko upstreamu, a zároveň není natolik odlišný, aby ospravedlnil odklon. Ocitáte se v nepříjemném středu, kde je přítomna designová filozofie GNOME, ale neustále je přerušována. Funguje to, ale málokdy se zcela ztrácí z povědomí, a to je podstatné, když s desktopem interagujete celé hodiny každý den.

Lehce upravené nebo čisté prostředí GNOME působí klidněji a konzistentněji. Respektují logiku pracovního postupu GNOME a lépe reagují na přizpůsobení, protože nebojují proti dalším vrstvám záměru. Jakmile strávíte nějaký čas s GNOME v umírněnější podobě, verze Ubuntu začne působit méně jako užitečný doladění a spíše jako soubor dobře míněných omezení. Ale tření není jen vizuální nebo organizační; zasahuje i do samotného způsobu, jak jsou aplikace spouštěny a spravovány.

Snap balení mi stále narušuje tok práce

Pomalejší spuštění se sčítá rychleji, než si myslíte

Snap byl představen jako moderní řešení pro balení a bezpečnost, a konceptuálně to dává smysl. V každodenním používání však neustále narušuje plynulý tok práce. Aplikace, které by se měly otevřít okamžitě, zaváhají. Malé utilitky potřebují o chvíli déle, než se spustí. To zpoždění se zdá malé, ale rychle se sčítá.

Když otevřete prohlížeč desítkykrát denně nebo se neustále spoléháte na lehké nástroje, latence se stává nevyhnutelnou. Nativní balíčky a alternativy jako Flatpak často působí rychleji a předvídatelněji. Chovají se jako tradiční desktopové aplikace, aniž byste měli pocit, že se nejprve děje něco jiného.

Rostoucí závislost Ubuntu na Snapu také snižuje možnosti výběru. Existují sice způsoby, jak to obejít, ale nutnost je vůbec používat se stává součástí problému. Po používání systému, kde zůstává balíčkování nenápadné a rychlé, začíná zkušenost se Snapem působit jako tření, které už není třeba snášet. Tato volba odráží větší změnu v směřování Ubuntu, a jde o situaci, kdy se otisk systému rozšířil daleko za své původní hranice.

Ubuntu se stal těžším, než je potřeba

To, co kdysi působilo štíhle, nyní působí polstrovaně

Ubuntu kdysi našlo pohodlnou rovnováhu mezi použitelností a efektivitou. Časem se tato rovnováha posunula. Moderní instalace obsahují více běžících služeb na pozadí, více výchozích aplikací a více pohyblivých součástí, než mnozí uživatelé skutečně potřebují.

Ubuntu je formováno společností Canonical a tento vliv je na ploše stále více patrný. Rozhodnutí ohledně výchozích nastavení, balíčkování a chování systému často působí, jako by byla určována spíše podnikatelskou strategií než zkušeností jednotlivého uživatele. Toto zaměření dává smysl z podnikatelského hlediska, ale mění to, pro koho je operační systém skutečně optimalizován.

Jako uživatel desktopu to cítíte v malých, ale vytrvalých způsobech. Nástroje jsou vybírány pro snadnou spravovatelnost. Flexibilita ustupuje před názory, které se těžko vracejí zpět. Systém působí spíše jako plán produktu než jako platforma řízená komunitou.

Ubuntu rozhodně není zakázaná oblast

Nic z toho nedělá Ubuntu nepoužitelným. Jen to ztěžuje jeho obhajobu, když lehčí distribuce nabízejí stejnou základní funkcionalitu s menšími nároky na zdroje. Na skromném nebo starším hardwaru je rozdíl okamžitě znatelný. Systémy se spouštějí rychleji a reagují svižněji; ve skutečnosti může výběr skutečně minimalistického operačního systému učinit starší počítač zase jako nový tím, že odstraní moderní 'vycpávky'.

Přidané vrstvy Ubuntu jsou často prezentovány jako pohodlí, ale pohodlí je subjektivní. Pro uživatele, kteří upřednostňují rychlou odezvu a soustředění před předinstalovanými funkcemi, se tato navíc zátěž stává překážkou. Jakmile znovu zažijete skutečně lehký systém, návrat k objemnosti Ubuntu se zdá být spíše zbytečný než užitečný.