Kliknutí smrti: Proč byla nejchladnější mechanika 90. let časovanou bombou

Dnes jsou přenosná úložná média běžná. Externí SSD, microSD karty, USB disky - všichni máme jeden (nebo několik) z nich. Už se na ně nesleduje jako na revoluční produkty, ale Zip disk jím byl… alespoň na nějakou dobu.

Bohužel, ten úspěch netrval dlouho.

Zip disky vyřešily skutečný problém, který disketami nebylo možné vyřešit

Byli fantastickí—na chvíli.

Ve srovnání s moderním hardwarem vypadá Iomega Zip drive trochu jako obrovský přenosný pevný disk. Když Iomega představila Zip drive v roce 1995, trefila se do zlatého středu poměru kapacity k ceně a vyplnila mezeru mezi dalšími populárními možnostmi.

V té době nebylo tolik možností pro přenos souborů. Hlavními způsoby přenosu dat byly diskety a e-mail, ale měly jeden problém. V roce 1994 prakticky zmizely disketové jednotky o velikosti 5,25 palce, nahrazené 3,5palcovými disketami. Tyto zařízení měly maximální kapacitu přibližně 1,44 MB.

Zip disk byl ve srovnání obrovským posunem vpřed. Počáteční verze mohla uložit až 100 MB, zatímco pozdější verze nabízely kapacity 250 MB a poté 750 MB. Kromě toho poskytoval minimální přenosové rychlosti kolem 50 kB/s (přibližně třikrát rychleji než disketová mechanika) a průměrnou dobu hledání pouhých 29 ms.

Ale co e-mail? V té době většina e-mailových příloh nepřesahovala 1 MB a byly převážně textového typu. Ačkoli MIME (Multipurpose Internet Mail Extensions) byl zaveden v roce 1993 a umožnil přílohy jiného než textového typu, typická internetová infrastruktura nedokázala podporovat větší přílohy. E-mailové přílohy měly nízký limit, ale připojení byla také pomalá. Většina uživatelů se připojovala přes dial-up a i ty nejrychlejší modemy dokázaly přenášet data rychlostí kolem 14,4k-28,8k. Dokonce i dnes mnoho e-mailových serverů omezuje velikost příloh na 25 MB nebo méně.

Vzhledem k tomu, jak užitečné byly, byly Zip disky také relativně levné. Při uvedení na trh bylo možné získat disk s cartridgí o kapacitě 100 MB za necelých 200 USD a další cartridgy o kapacitě 100 MB stály jen 20 USD.

V důsledku toho Zip disk zaplnil skutečnou mezeru na trhu a výrazně předčil obě alternativy - ale to netrvalo dlouho.

Krátkodobý úspěch Zip disků

Brzy poté, co se stali populárními, byli vytlačeni z trhu.

Po několik let byly Zip disky hlavním řešením pro zálohování důležitých dat (a někdy dokonce i celých pevných disků). Hrály také velkou roli při přenosu souborů mezi různými zařízeními, zejména pokud šlo o soubory větší než je průměr nebo méně běžně používaného typu.

Jejich dominanci také podporoval fakt, že Zip disky fungovaly jak na PC (přes paralelní porty), tak na Macintoshi, tedy Macích (přes SCSI konektory). Ale v technologiích nic opravdu netrvá věčně.

Pokud máte pocit, že jste Zip disky už dlouho neviděli (nebo možná nikdy), není to překvapivé. Tyto disky měly velký podíl na trhu, ale jen do konce 90. let. Prodeje začaly klesat a postupně se snižovaly až do začátku 2000. let, kdy byly Zip disky prakticky zastaralé a nahradily je cenově výhodnější možnosti, jako jsou CD-R.

Relativně vysoké náklady na megabajt u Zip disků se nemohly srovnávat s většími kapacitami úložišť, které nabízely CD a DVD, stejně jako s příchodem vícegigabajtových disků.

Ani profesionální verze Zip disků je nemohla zachránit

Jazovy jízdy nebyly řešením.

Jedna chyba poslala Zip disky ze scény

Po úspěchu původní Zip jednotky vyvinula společnost Iomega pokročilejší verzi, kterou nazvala Jaz jednotka. Tyto začaly být dodávány koncem roku 1995 s kapacitou až 1 GB na disk; v roce 1998 byl uveden model s kapacitou 2 GB.

Disk Jaz byl uváděn na trh jako verze s mnohem vyšší kapacitou než původní disk Zip, ale nedosáhl stejného úspěchu jako jeho předchůdce, zejména proto, že disk Zip cílil na nižší segment trhu. Tím, že ho Iomega umístila jako produkt vyšší třídy, omezila dosah disku Jaz.

Používal také rozhraní SCSI - spojení, které bylo sice běžné u počítačů Apple, ale u počítačů PC mnohem méně obvyklé. Pro mnoho uživatelů PC znamenalo použití SCSI připojení instalaci další rozšiřující karty, což zvyšovalo počáteční náklady na jednotku Jaz.

Když se na trh dostala verze Jaz disku s kapacitou 2 GB, ceny ostatních úložných formátů klesaly. To částečně přispělo k jejich ztrátě popularity, ale skutečné rozhodnutí padlo kvůli problémům s spolehlivostí.

Klik smrti byl posledním hřebíkem do rakve.

Několik faktorů hrálo roli v úpadku Zip disků, ale jako možná poslední rána se jeví žaloba podaná v roce 1998 u státního soudu v Delawaru. Šlo o tzv. „Click of Death“, jak se to tehdy nazývalo, což signalizovalo selhání nebo blížící se selhání disku.

Tento cvakavý zvuk sužoval příliš mnoho disků Zip a Jaz. Uvnitř disku jsou hlavy pro čtení a zápis umístěny na rameni, které se pohybuje tam a zpět. Fungovalo to velmi podobně jako jehla gramofonu, ale v mnohem menším měřítku. Když nebyl disk používán, byl navržen tak, aby se vrátil do výchozí polohy a mohl být čištěn a kalibrován. Disk se také vrátil do této polohy, pokud došlo k chybě.

Klikavý zvuk naznačoval, že hlava byla vychýlena z osy. V závislosti na disku mohla hlavice několikrát zkoušet zaujmout správnou pozici, což mělo za následek opakované klikaní. V době, kdy byl tento zvuk slyšet, byl disk obvykle už příliš poškozený, než aby šel zachránit.

Iomega tvrdila, že problém se týkal méně než 1 % uživatelů disků Zip a Jaz, ale společnost v dubnu 2001 vyřešila žalobu a nabídla až 40 $zpět za různé produkty.

Zip disk byl velká věc v 90. letech, ale jako mnoho technologických produktů té doby, rychle upadl v zapomnění. CD a DVD mu zasadily ránu, ze které se už nedokázal vzpamatovat. Dnes jsou přenosné SSD a USB disky ekvivalentem Zip disku.